Jak jsme přišli o basu.

V životě lidském jsou některé věci považované za neměnné. Takové pevné, záchytné body ve všeobecném denním chaosu. Víme, že každý den vyjde slunko a noviny, že s osmdesátiprocentní pravděpodobností Petr při hraní přetrhne alespoň jednu strunu (někdy dvě) a další a další. Někdy se to ale zvrtne a i ta neměnnost vykolejí ze svého stálého vesmírného řádu. Jak říká jeden kamarád: "Já když šlápnu do hovna, tak tam je ještě hřebík."

    To se stalo i nám. Jednoho dne prostě Jája přišla, vzala basu, mražák s půlkou krávy, zavařené okurky
a pár kompotů a zmizela v prachu. Považovali jsme ji za jednu z konstant naší kapely. Byla dobrej muzikant a svým
odchodem nám trochu zkomplikovala hraní. Nedá se nic dělat. Škoda, ty okurky byly skvostný.

    Opravdu dobrejch basistů není mnoho, tak se ted poohlížíme po někom, kdo by ji nahradil. Kdybyste nějakého poflakujícího se basáka někde potkali, ať se ozve. Zatím si je půjčujem a nebo jdeme hrát i bez basy. Ono se to chvíli nezblázní. V IT jsme přežili rok 2000, přežili jsme i konec Mayského kalendáře, přežijeme i tohle.